|
|
|
![](\"ikony/invisible.gif\"){kind=small}
Byl jsem naší velectěnou redakcí osloven, abych i v těchto veselých dobách, kdy se svět raduje z nových telefonů, povyprávěl o věcech nepříliš radostných. Budu vám tedy vyprávět o cestě po dlouhých německých dálnicích, o německém stylu života a o německých policistech čerpajíce ze svých zápisků, které jsem si dělal v autě.
Mé rozhodnutí vydat se na cestu neznámými končinami uzrálo v hlavě po příchodu do opuštěného studijního pokoje na kolejích. Prázdná postel, v koši plesnivé zbytky jídla a na stole rozdělaná práce do školy nebyly moc příjemnou vyhlídkou na další dny. Po krátkém přemýšlení a brouzdání po SiemensManii jsem vzal do rukou telefon, vytočil weitlessovo číslo a s přemlouvacím aktem mně vlastním jsem ho ukecával, abych mohl jet s ním a romulusem na CeBIT do Německa. Weitless si mně vyslechnul s jeho ledovým klidem a po mém slibu, že se budu chovat slušně, že nebudu v autě kouřit, pít alkoholické nápoje, provozovat intimní záležitosti a mluvit jim do řízení auta, jsem byl přijat jako člen posádky. Ve dvě ráno jsou prý u mně a ať nezaspím.
Tak. Bezva. No ale co dál? Mám si něco nakoupit na cestu, nebo si mám kupovat něco k jídlu až v Německu? Opět o tom rozhodnul telefonát Weitlessovi, který mi s ledovým klidem jemu vlastním řekl, že si bere krabici müssli tyčinek a 4 litry tekutin, ale že si sami někde něco koupí cestou na hranice a že si tedy teď nic chodit kupovat nemusím. Poděkoval jsem tomuto chytrému muži, převléknul se do pyžamového kostýmu a šel si lehnout.
Ve tři hodiny ráno troubí před domem klakson auta nějakou mexickou melodii. Koukám z okna a tam stojí mávající kluci. Poznávám Romuluse s Weitlessem jak ukazují do mých ospalých očí nějaká gesta. Ve chvilce chápu, že už jsem měl být oblečený a stát na chodníku u auta. Rychle se tedy oblékám a vybíhám z domu k nim. Sedáme do auta a vyjíždíme na nákupy do Tesca, kde mají nonstop otevřeno. Je to podivný pocit, procházet se o půl čtvrté ráno uličkami v obchoďáku a vybírat si zboží za pohledu ospalého personálu. Nakupujeme si zákusky, rohlíky, salámy a jdeme pojíst do auta, vše doprovázeno bedlivým pohledem noční ochranky. Romana napadne, že bychom mohli zkusit odejít bez placení, ale vzhledem k velké popularitě SiemenManie tento nápad zavrhujeme v představách ohromných titulků v nejmenovaných bulvárních plátcích. S kluky bude ještě asi legrace...
Cesta na hranice probíhá poměrně klidně. Weitless i já klimbáme a Romulus řídí. Podivné oživení začíná, když naše auto vjíždí do městečka Dubí u Teplic. Těšíme se jako malí jardové na velkou exhibici svůdných těl polooblečených děvčat, ale k naší smůle se nic nekoná. Uvědomujeme si, že kolem páté ráno asi nikdo nechce využívat těchto nabízených služeb a proto i děvčata spí a výlohy jsou zhasnuté.
Po chvíli přijíždíme na hranice Cínovec. Všude plno sněhu a redakční automobil - 11 let stará Toyota na letních pneumatikách si pomalu, ale statečně razí cestu na namrzlé vozovce. Překračujeme hranice pouze na občanky.
Před Drážďanami se začne Romulus podivně ošívat, zvláštně hekat a pohyb našeho vozidla se zdá býti nekoordinovaný. Usoudíme, že Roman mele z posledního a usíná. Vyžene mně ze zadního sedadla, kde okamžitě zaujímá ležící polohu. Na jeho místo sedá čilý a odpočatý Weitless, vytáhne si brambůrky a pustí si deutsche pop. Vystartujeme na jedničku a směrujeme ho na dálnici. Tady teprve začíná ta pravá germánská cesta.
Německé dálnice jsou na trase Drážďany, Lipsko, Hall, Madgeburg, Hannover jedna velká a dlouhá nuda. Pro lidi neznalých poměrů, mezi které jsme se řadili, může tato cesta znamenat smrtelné nebezpečí, pokud jede sám a nemá se s kým střídat (pokud jede jako kluci až z Brna do Hannoveru na otočku). Jediné co vidíte je nekonečná rovina, stožáry větrných elektráren, které jsou rozesety opravdu po celé trase až do Hannoveru (já sám jich napočítal 156995 a to jsem je nestihnul všechny díky Weitlessově rychlosti). Představte si několik hodin a stovky kilometrů ten samý obrázek - rovina, rovina, rovina, vrtule elektráren, rovina, rovina, vrtule, vrtule, vrtule, rovina....odbočka na další dálnici č.14, rovina, rovina, vrtule, vrtule, rovina a tak bych mohl komentovat celých 500km.
Brzy zjišťujeme problém s ostřikovači předního skla. Zastavujeme na odpočívadle a procitnuvší Romulus se dal do profoukávání hadiček. Weitless odbíhá se slovy, že už asi praskne a že si přece nenechá vyvalit bok. Po chvíli se vrací, že v takové zimě má snad také zamrzlé hadičky a dá se do podivného zahřívacího tance.
Uběhne asi 10 minut. Romulus stále fouká do hadiček a Weitless stále poskakuje jako tajtrlík. Za velkého klení práskne Roman s víkem motoru a s brbláním si sedá do vozu. Chápeme, že je asi po všem a výkon se nezdařil. Totéž je vidět i na Weitlessovi, který si sedá velmi pomalu (nevím proč). Vyrážíme na dálnici. Nálada v autě je klidná, takřka tichá, řekl bych až pohřební. Dostávám nápad fotografovat dění na dálnici. Nic jiného se stejně nedá dělat, protože jsou vidět jen samé vrtule. Vytahuju fotoaparát a vytasí se mi vzpomínky na Čínu. Cítím jak mi schází Chit-Mi-Ho, můj průvodce a kamarád. Zaháním vzpomínky a začínám fotit.
Předjíždí nás policejní vůz a já mám nápad. Udělám si jejich fotku. Bohužel to nebyl zrovna nejlepší nápad. Policie nás v momentě zastavuje červeným terčíkem a blikáním majáků. Zastavujeme u krajnice za lamentování Weitlesse, že vážně praskne.
Přichází k nám zavalitý bloňdatý policista a německy (jak vlastně jinak) se nás dotazuje, proč fotíme jejich vůz. Lámanou angličtinou mu Romulus odpovídá, že se kolega nudí a tak vymýšlí blbosti. Policista mi ukazuje na foťák a ať z něj vytáhnu film, že jej chce zničit. Krčím rameny a Romulus vysvětluje, že je to vše na kartě. Policista říká, ať tedy vytáhnu kartu, já mu jí podávám, on jí namíří proti slunci a podá mi jí zpět se slovy, že je "kaput" (tomu jsem rozuměl). Opět krčím rameny a dávám kartu zpět do fotoaparátu. Policista zasalutuje a odjíždí ve svém voze. Zřejmě se k němu nedostala skutečnost, že digitální fotoaparáty majíce paměťové karty a ne kinofilmy nemohou tudíž být osvětleny. Mno, dobře, přiznávám. Tuhle historku jsem trošku přibarvil.
Zastavujeme u dalšího odpočívadla, kde je malá budova sloužíci jako WC. Weitless pomalým krokem odchází ke dveřím s panáčkem. Po chvíli se vrací veselý a od pohledu vyrovnaný. Říká, že doposud neviděl hliníkovou toaletu, mušli a ani umyvadlo. Zřejmě německá hygiena. Vytahujeme svačiny a s chutí se zakusujeme do jídla. Dívám se, jak je po celém parkovišti snad na každém metru několik odpadkových košů. Zřejmě německá čistota.
Dojídáme. Do Hannoveru nám zbývá už jen 120 km a CeBIT se blíží. Opět vyjíždíme na dálnici, kterou pro změnu lemují stožáry větrných elektráren a všude dokola je překrásná rovina.
Po více jak hodině přijíždíme do Hannoveru a hledáme Messe, tedy výstaviště jak zkušeně poznamenává Romulus, který si toto slovo před odjezdem našel ve slovníku. To nacházíme v obležení tisícovek automobilů, ale my neváháme a s typickou českou mrštností zabíráme volné místo na střeše parkovacího domu. Divíme se, že se za parkoviště neplatí, Weitless dokonce obdivně pochvaluje německou pohostinnost. Jakmile však sejdeme ze schodů, zahlédneme dvě dlouhé fronty u dvou modrých sloupků. Weitless se dovtípil, že jsou to parkovací automaty a s nevybraným slovníkem bere zpět svá slova o pohostinnosti.
Vešli jsme do vestibulu výstaviště. Weitless s Romulusem se odebrali k okénku s nápisem "PRESS" vyzvednout si své novinářské vstupenky. Mně nezbývalo, než si zaplatit lidových 37,- EUR. Rozhodnut stát se také novinářem vyrážím za kluky, kteří stále vyřizují své vstupenky. Romulus, který tvrdil, že umí trochu anglicky, upřesňuje hostesce podrobnosti o jejich registraci, ale ta mu příliš nerozumí. Za chvíli se podařilo a kluci se začali hádat, jestli těžký katalog, který od hostesky dostali, budou nosit s sebou, nebo jej přes jeho vysokou cenu vrátí. Weitless vyhrál a Romulus se k hostesce vrátil a katalog nerad vrátil.
Nebudu zde popisovat moje poznatky z CeBITu, protože ty už popsali kluci ve svých článcích. Jen musím uznat, že jsem doposud neviděl snad velkolepější událost z oblasti výstavnictví. Na CeBITu jsme v různém pozorování, fotografování a laškování s hosteskami strávili přibližně 3,5 hodiny. Když už bylo vše zdokumentované, rozdána telefonní čísla a igelitky plné propagačního materiálu, nastal čas k návratu. Přicházíme k autu, poslední pohledy na brány CeBITu a jedeme zpět domů.
Vyjíždíme na dálnici směr Drážďany. Po chvíli začne mít auto nekoordinované pohyby a my usoudíme, že Romulus opět mele z posledního. Zkouším navrhnout, že bych klidně taky chvíli řídil. Odpovědí mi bylo dvojhlasné "NE" následované ještě Weitlessovým napomenutím, že jsme o tomhle před cestou přece jasně mluvili. Za volant tedy sedá čilý a odpočatý Weitless, bere si pytlík brambůrek, naladí v rádiu deutsche pop a vyrážíme. Myslím, že popisovat zpáteční cestu je jako nosit dříví do lesa. V podstatě, až na to, že jsme jeli obrácenou cestou a já koukal tentokrát nalevo místo napravo, se nic zvláštního nestalo. Občas Romulusovi spadla hlava s dutým klepnutím na okýnko a on se na okamžik probral a občas si Weitless zanotoval jemu známou německou hitovku, ale jinak cesta probíhala poměrně klidně. To se změnilo, až když se blížilo Lipsko. Romulus se probudil se slovy, že asi praskne. Během chvilky se objevila odbočka na odpočívadlo, kde stála podobná budova jako ta, co byla ve směru do Hannoveru (ono jich je po dálnici asi několik desítek, ale u každé jsme nezastavovali). Romulus pomalým krokem odešel a vrátil se podobně spokojený jako dříve Weitless. I on prý zažil svojí premiéru při setkání s hliníkovou mušlí a umyvadlem. Nasedáme do auta a jedeme dál. Rovinatou cestu lemovaly nádherné stožáry větrných elektráren.
Přijíždíme konečně před hranice. Weitlessova nekoordinovaná jízda napovídá, že je potřeba vyměnit řidiče. Nezkouším opakovat svou nabídku služeb řidiče. Volantu se chopí Romulus a veze nás až na hranice.
Tam nás německý celník mávnutím ruky a rázným slovem "JA" pouští zpět do naší milované domoviny. Projíždíme obcí Dubí, která se najednou proměnila k nepoznání. Plné výlohy lákajících dívek a žen probouzí i tvrdě spícího Weitlesse. Ten se slovy "soudoma komora" (nebo tak nějak to znělo) a nalepeným obličejem na sklo bedlivě sleduje dění na ulici. Bohužel Romulus má v žilách závodnickou krev a proto nám brzy Dubí mizí za zády.
Nyní už šlo vše rychle. Teplice, dálnice, Praha - můj cíl. Loučím se s kluky s přáním šťastné cesty. Děkuji jim, za nezapomenutelný výlet a se slovy NIKDY VÍCE jim mávám na cestu. Zlatá Čína.
|
|